Hlína jako stavební materiál, její zdroje a způsoby těžení

Hlína patří k nejstarším přírodním stavebním materiálům zejména v územích, které se vyznačují ložisky poddajné sprašové hlíny, jako je tomu na Moravě a na Slovensku. Ale i jiná území v Čechách poskytovala hliněný materiál pro stavební činnost jak o tom svědčí četné zprávy a nálezy především ze středověku. Hliníky se nacházely za obcí, ale také přímo v zahradách a humnech usedlostí a nechávaly se otevřené ke kopání hlíny pro vlastní potřebu nebo pro celou vesnickou komunitu. Nezřídka byly tyto hliníky společné pro místní hrnčíře, kteří zde rovněž těžili hlínu pro výrobu běžného hrnčířského zboží (Tupesy). Hlínu kopali obvykle lidé, kteří se této nesnadné práci věnovali a podstupovali nebezpečenství s ní spojená. Nakopanou hlínu, vytahovanou z jámy v kovových nebo dřevěných džberech naváželi na vozech koňským spřežením na místo stavby. Početné příklady nám umožňují se seznámit s místy bezprostředně navazujícími na hliník. Na těchto místech se vyráběly a sušily hliněné cihly.

Zpracování hlíny před zahájením stavby

Pro stavbu z hlíny bylo významné zpracování hliněného materiálu po jeho vytěžení. Pro práci s hlínou byli vyčleněni specialisté, nazývaní „hlinák“ nebo podobně. Tito lidé dokázali bezpečně odhadnout poměr hlíny, vody a dalších komponent, především slámy, řezanky, štětin a dalších rostlinných nebo živočišných zbytků. Pro přípravu hliněné směsi se hlína v mělké jámě musela prošlapávat, vlhčit, propracovávat rukama nebo jednoduchým dřevěným nářadím, obdobným jakým bylo nářadí užívané pro mísení chleba. Řádným zpracováním hliněné hmoty a proložením slámou a dalšími vylehčovacími prvky se stane hlína poddajnou, nepraská a dá se nanášet ve více vrstvách.

V současnosti je možné pro mísení hlíny a získání patřičné hustoty a vláčnosti materiálu použít míchačku nebo hníst hlínu v nádobě, k tomu určené.

Technologie výstavby zdí

a) Nabíjená technika, dusání hlíny a vytváření stěn domu (místní názvy: nabíjenica, pěchovanica, pichovanice, sypanice, tlučenice, tlučénka)

Nabíjené zdivo znamená způsob stavby hliněných stěn postupným udusáváním hlíny smíšené se slámou do prkenného bednění. Bednění je posunováno vertikálním způsobem až do požadované výšky obvodové zdi nebo příčky. Do hlíny se pro omezení smršťování přidává mimo uvedené materiály živočišného a rostlinného původu také drobné kamenivo působící i jako ostřivo nebo se hlína prokládá proutím. Otvory pro dveře a okna se vysekávají až nabíjení stěn skončí.

Nabíjená technika patří ke stavebním postupům používaným patrně spolu s technikou nakládanou od pradávna. Na Moravě je rozšířena zejména ve střední a jižní části a je spojena s domem Horní i Jižní Hané a s domem Moravského Slovácka. Byla užívána rovněž v sousedních zemích na Jižním Slovensku, v Rakousku a v území panonské nížiny odkud přes Maďarsko přechází do jižní části Ukrajiny a Rumunska.

Vzhledem k charakteru hlíny je obtížné stanovit dobu rozkvětu a rozšíření této techniky, na území Moravy se setkáváme se s nabíjenými stavbami, které je možné datovat do 18. a 19. století.

b) Nakládaná nebo vrstvená technika (lokální termín není doložen, patrně pichovanice, stejně jako u pěchovaných – dusaných stěn)

Vrstvení stěn je stará, velmi jednoduchá technika, používaná především ke stavbě drobnějších staveb, na př. vinohradnických lisoven. Stěny se stavěly najednou po celém zamýšleném obvodu včetně příček volným nahazováním nebo vrstvením dobře propracované hlíny smíšené ze slamou nebo jiným rostlinným materiálem, případně drobným kamenivem lopatou na určené místo. Stejně jako u domu z tlučené hlíny musí jednotlivé vrstvy postupně zasýchat, takže výstavba stěn patrně trvala, i při slunném počasí, značně dlouhou dobu. Vrstvy jsou po odkrytí hliněné omítky docela patrné.

Stěny se po proschnutí osekaly, aby byly zarovnané a otvory dveří a oken se rovněž vysekaly až po proschnutí zdiva, podobně jako u nabíjené technologie

c) Výroba a výstavba z hliněných válků (lokální název „kochval“,“krupec,“ „šulec“).

Relikty stěn zhotovených z válkového zdiva znamenají dnes již jen vzácné doklady staré ale velmi trvanlivé technologie práce z hlíny. Válek znamená hliněnou cihlu uhnětenou z hliněné hmoty promísené plevami nebo krátkou slaměnou řezankou ve tvaru oválného bochníku, jehož délka je cca 15-36 cm, šířka cca 20 cm. a tloušťka se pohybuje mezi 9 -12 cm. Války byly hněteny v ruce ještě na počátku dvacátého století a po uválení byly ponechány na slunném vzdušném místě aby proschly a mohlo se z nich začít stavět.

Stěny z válkového zdiva jsou založeny na kladení těchto hliněných válečků. Na dochovaných dokladech se setkáváme s umístěním válků ve vodorovné, šikmé nebo klasové poloze.

Nejčastěji je užívána technika klasovitého zdiva,jehož jednotky se ukládají šikmo ve vodorovných vrstvách a prokládají se slaměnými povřísly užívanými pro vázaný obilných snopů. Dvě vrstvy vytvářejí klasovitý vzor – „opus spicatum“.

Válková technika, nazývaná v odborné literatuře „opis spicatum“ je rozšířena po velkém území jihovýchodní Evropy, zejména v panonské nížině odkud prostupuje na jižní a jihovýchodní Moravu a na území střední Moravy, kde se dochovala především na Prostějovsku.

Tato technologie byla známa již v antickém Řecku a její rozšíření a uchování po dnešní dobu dokládá její životaschopnost.

d) zhotovování cihel v dřevěné formě, sušení a výstavba stěn

Výstavba z nepálených hliněných cihel patří k nejrozšířenějším technologiím. Výroba cihel a technologické postupy s ní spojené jsou u starší generace dosud v paměti. Dobře prošlapaná a řádně vybavená hliněná směs se tlačila v dřevěných formách obdélníkového tvaru a velmi jednoduché konstrukce. Tyto formy lze najít v muzeích, ale také v rolnických domácnostech.

Odformované cihly se nechávají na místě aby proschly a posléze jsou přeneseny na suché místo pod nástřeší aby zde řádně uschly a mohlo se z nich stavět.

Podle Jiřího Škabrady bylo hojné užití nepále- ných cihel různých formátů rozšířeno v nížinných oblastech na východě naší země, ale i v náročných stavbách městských a ve starší době také v Čechách. Výstavba z nepálených cihel se uskutečňovala zejména tam, kde nehrozilo nebezpečí vody a kde bylo relativně suché podloží. Hliněná stěna se poměrně často opírala o kamenný základ, který je odolnější vůči zemní vlhkosti a odstřikující dešťové vodě – čímž se zvýšila její životnost. Hliněné stěny z nepáleného zdiva zůstávaly velmi často neomítnuty a jen otvory dveří oken nebo větracích okének byly zdůrazněny orámováním bílou vápennou ličkou.

Obytné domy z nepálených cihel, hospodářské budovy- stodoly, sýpky, sušírny byly ještě v první polovině 20. století na vesnicích zcela běžné a v mnohých sídlech vládla převaha hliněných domů nad novějšími z pálených cihel. Dům z hlíny poskytoval svým obyvatelů dobré zdravotní podmínky, měl izolační schopnosti a velmi dobré tepelné akumulační vlastnosti, pro něž je i v současné době předmětem zájmu světových odborníků ve stavebnictví.

Hliněná podlaha, její údržba a obnova

Dusaná podlaha z hlíny patřila v lidových stavbách k základním způsobům vytváření podlah. K dusání nebylo třeba mnoho námahy, k jejímu udržování však ano. Bylo třeba ji téměř týdně vymazávat směsí hlíny s nasekanou slámou k vylehčení hliněné hmoty. Podle tradice se přidávalo do hmoty pro omazávání hlínou kravské lejno, které spolupůsobilo při zajišťování poddajnosti omazu.

Náročná a nepříjemná práce spojená s udržováním hliněných podlah byla svěřována ženám, nejčastěji mladým dívkám z rodiny. Hliněná podlaha se pravidelně kropila, aby zůstávala vlhká a neprášilo se z ní. Byla dobře vyhlazena a pravidelně doplňována, přesto však, jak je ze starých domů s hliněnými podlahami v síni nebo komoře zjevné, jsou i v hliněné mazanině vyšlapané důlky v místech, které byly nejvíce frekventované.

K ochraně a zateplení hliněné podlahy se v obytné jizbě prostíraly ručně tkané koberečky. Tento poměrně mladý projev po udržení úpravnosti obytné jizby byl aplikován i po nahrazení hliněné podlahy v jizbě dřevěnou prkennou podlahou, v síni kameny do přírodního, hlinitého lože, nebo pálenými cihlami spojovanými hliněnou maltou.

Dusané hliněné podlahy zůstaly nejdéle zachovány v síni, komoře, na mlatě a v dalších hospodář- ských budovách. V komoře umožňovaly udržování klimatu a nízké teploty vhodné pro uchování potravin.

Hliněná mazanina v půdním prostoru

Většina domů, ať již roubených či zděných z cihel nebo kamene nesla v minulosti dřevěný strop. Nejstarší stropní konstrukce, s nimiž se setkáváme,byly vybudovány z neotesaných tenčích kmenů, kuláčů, nebo támů otesaných pouze jednostranně. Tyto stropy se dochovaly torzovitě pouze v síních a zcela výjimečně v obytné jizbě. Převažují stropy trámové s deskovým podhledem a to nejen v jizbě ale také na komorách, v síni a v hospodářských budovách.

K zateplení stropu byla používána hlína ve formě mazanice položené v silné vrstvě na záklopu, na kulatině nebo na stropních deskách, mnohdy Hliněný zásyp nejen omezoval pronikání chladu z postřešního prostoru do obytných místností v přízemí domu, ale zajišťoval jednoduchou, avšak velmi účinnou ochranu v případě požáru kdy byla napadena střecha. Hliněná podlaha v půdním prostoru umožňovala vhodnější podmínky pro uložení sena, slámy a obilí. Hliněná mazanina se na rozdíl od stěn nanášela pouze v jedné vrstvě.

Mladší variantou hliněné mazaniny byly hliněné nepálené půdovky nejčastěji čtvercového nebo obdélníkového formátu, pokládané na podlahu půdního prostoru. Půdovkami či topinkami byly obloženy mimo jiné konstrukce stropu či falešné klenby nad sýpkou, umístěnou u domu jižního Vyškovska nad dolní částí žudru.

Obojí způsob hliněného záklopu byl upraven pro pochůznost půdy, žel je v současné době odstraňován a nahrazován tepelně-izolačními materiály, jejichž účinnost by mohla být ve spojení s ponechaným hliněným zásypem mnohem výraznější.

Hliněná malta, hliněno-vápenné omítky

Hliněná malta představuje pojivový materiál tvořený z hlíny rozředěné vodou a jílu. Její součástí mohou být řezaná sláma a obilné plevy. Hliněné omítky vyžadují jemnější skladbu než hliněná směs pro výrobu cihel. Hustota malty se určuje podle cíle, k němuž byla namíchána. Jiná hustota náleží maltě k výplňování spar roubených stěn nebo zdiva hliněného, jiná konsistence je užívána ke spojování stěny z kamene. Specifickou hustotou se vyznačuje hliněná malta určená k omazu stěn vnitřních nebo vnějších.

Hliněná mazanina je neodmyslitelně spojena se dřevem a dřevěnými konstrukcemi v různých podobách. Tvořila především doplňující a ochrannou část dřevěných konstrukcí. Spáry mezi jednotlivými sruby se tradičně vyplňovaly přírodním materiálem, nejčastěji mechem, ale také slaměnými rulíky či povřísly namočenými v řídké hliněné maltě a zamazávají se hlínou smíšenou s plevami a nasekanou slámou.Výplni skulin mezi trámy byla věnována mimořádná péče nejen z důvodů pronikání chladu do místností srubu, ale také z důvodů ochrany před hlodavci a hmyzem. Vymazávka se později v některých českých krajích bílila.

Omítání roubených stěn z tvrdého a nerovného dřeva vyžadovalo dobrou přípravu spojenou s kolíkováním „ježkováním“ lískového dřeva. Hliněná mazanina nanášela zpravidla ve dvou vrstvách, spodní byla hutnější a hrubší, vrchní omítka jemnější, takže objem hliněné mazaniny může být svojí mohutností souměřitelný s objemem dřeva. Způsob krytí stěny hliněným omazem byl nejčastěji nazýván “ „v kožichu“.

Zvláštní pozornost si zaslouží hliněné omítky na konstrukcích zhotovených z proutí. Tento přírodní materiál, původně v pomoravní krajině velmi používaný a nahrazující nedostatek rovného kvalitního dřeva zejména v územích travnatých, s mokřady a hojnými porosty vrb. Proutí sloužilo nejen k výpletům štítů, ale také celých stěn, jak o tom svědčí doklady ze Strážnicka, z přilehlých lokalit západního Slovenska a dalších míst. Výplety štítových ploch byly omítány hliněnou omítkou, většinou pouze v jedné vrstvě jemnějšího zrnění, v níž vynikla struktura, z něhož byl štít nebo stěny vypleteny.

Hliněné omítky hrály svoji výraznou a specifickou roli také u hrázděných domů. Jak dosvědčují zmínky v literatuře, byla hliněná malta nanášena na hrázděné konstrukce a technologická úprava prováděná hřebenem byla často ponechávaná jako definitivní, jednoduchý dekor.

Líčení omítky

Vápenná lička roubeného domu se začala uplatňovat patrně až po roce 1850. Důvody jejího rozšíření na území Čech i Moravy jsou vykládány jako ochrana dřeva i jako estetická a společenská motivace. Do vápna rozředěného vodou se přidává malé množství jílu, takže nanášená vápenná lička je hutnější. Na některých roubených domech vytvořila opakovaná líčení bílým vápnem nebo vápenným nátěrem jemně zbarveným do světlemodrého odstínu silnou krustu, zakrývající nerovnosti stěny.

Údržba a oprava hliněných staveb

K nejnáročnějším úkonům patří zacelování jizev, způsobených stářím hliněných domů, zatékáním, statickými poruchami ovlivněnými různými vnějšími příčinami. Statické poruchy i narušené stěny lze postupně odstranit za předpokladu použití shodného materiálu, to je hlíny a za trpělivého nahrazování částí vydrolených, trhlinami poškozených stěn. K rozsáhlejším obnovným zásahům poslouží hliněné nepálené cihly a hliněná malta, jejíž pomocí a povlovným nanášením je při pečlivosti prováděného zásahu možné poškozenou stavbu nejen zachránit, ale také obnovit k dalšímu užívání.

Hlína jako spojovací a spárovací materiál roubených stěn, kamene a nepálených cihel

Hliněná mazanina či malta byla a dosud je i v moderním stavebnictví považována za kvalitní spojovací materiál. Její poddajná konzistence umožňuje proniknutí do mezer mezi dřevo, kámen a další materiál a jejich spojení, srovnání nerovností materiálu a zaplnění veškerých otvorů. Správně zpracovanou a dobře uhnětenou mazaninou a jejím postupným nanášením docílil stavebník nebo zednický mistr při postupném proschnutí hliněné malty trvanlivé spoje.

Roubené stavby byly ve spojích mezi jednotlivými sruby vyplňovány dřevěnými štípami, mechem a hlínou. Zvláštní postavení hliněných spojů je evidentní při srubech z tvrdého nerovného dřeva listnatých stromů, kde výplně spár hliněnou mazaninou nabývaly mimořádné důležitosti. Výhodou výplní z hlíny je možnost doplňování hliněné hmoty kdykoliv, kdy je to z důvodů poškození hliněného mazu nezbytné.

Úkol hlíny pro stavby z kamene byl podle našeho soudu ještě výraznější než je tomu u staveb ze dřeva. Podezdívky, či stavba zídek na „suchou hlínu“ je technika, která provází lidstvo od nepaměti. Hliněná malta spojuje kameny použité na výstavbu stěn obytných budov, stodol, sýpek, kováren, různých druhů hospodářských staveb a dalších budov náležejících k venkovské zástavbě. O kvalitě spojů kamenného zdiva na hliněnou maltu svědčí velké množství dochovaných památek vybudovanou touto technologií a jejich poměrně uchovaný stav, narušený pouze v místech, kde zdivo bylo dlouhodobě vystaveno povětrnostním vlivům, zejména však zatékání.

Stěny domů budované z hliněných nepálených cihel přímo volaly po spojování hliněného zdiva maltou, vytvořenou z kvalitní hliněné suroviny vhodně promísené s vázajícími komponentami a s vodou. Hliněná malta umožňovala dýchání zdiva i ve spojích a přispěla k rovnováze přiměřené vlhkosti.

Hliněné stavby a jejich architektonické prvky, zednické a štukatérské techniky

K základním momentům architektonicko – urbanistické povahy patří především kompoziční osnova vesnic s hliněnými stavbami, jejich rytmické rozmístění podél cesty. Půdorys řadové vesnice, která je pro hliněnou architekturu základním sídelním typem, představuje slohový řád vysokého stáří podporovaný i vnitřním dispozičním řešením. To, co se jeví velmi úsporné až neobvykle chudé, při srovnání s domem jiných území, má svoje historické a geografické příčiny. Podle Mencla se „dům nemohl rozložit do větších šířek, protože zapadal do přesné a důsledně rytmizované řady. Pokud jde o vnitřní rozdělení domu, byly si kraje této jižní moravsko-slovenské oblasti sice navzájem velmi podobné, co je však odlišovalo byla poloha a kvalita ohniště a vztah domu ke špýcharu (sýpce).“

Hlína svojí tvárností umožňovala vytváření měkkých linií, sloupů, záklenků zaklenutých vstupů a vjezdů. Nejjednodušším prvkem hliněného domu jsou zaklenutá okna, dveře, případně vjezdová vrata. Záklenky jsou nejčastěji provedeny z nepálených cihel. Okna, či dveře v nich uložené, jsou v dřevěných zárubních mělce zapuštěných do hliněných stěn.

Náročnějším prvkem je vytažení hliněného zdiva ve formě krytého přístřešku, chránícího vchod do obytného domu, ale ve vesnicích kolem Velké nad Vel. také vchod do chlévů a jiných hospodářských místností. Pilířovité kryté vchody do domu nazývané lokálně žudro, žundr, žoldr, svědčí o rozvinutém stavebním umění práce s hlínou a estetickém chápání tohoto utilitárního prvku.

Na střední Moravě, především na území Vyškovska a Prostějovska Olomoucka a zčásti Blanenska byl vlivem historických, sociálních a geografických podmínek rozvinut prvek rizalitu před domem rozvinut do mohutné hmoty různě profilované a výtvarně modelované. Výtvarně nejvěrnější a zároveň po odborné stránce nejvěrohodnější obraz hliněných domů se žúdrem podal Josef Mánes. Z typologického a technologického hlediska není této práci rozhodující charakterizovat vývoj domu na Hané. Jde především o zvýraznění specifických rysů příznačných pro architektonické řešení domu v Pomoraví. K těmto znakům náleží hanácká žúdra s horní komorou ležící nad síní a nad vstupem do domu- žudrem, za níž se připojovaly další komory. Mohutný žudr vyzrál výtvarně do dokonalých tvarů s hřibovitým vstupem do podsíně, s výklenky nebo dalšími oblouky v bočních zdech žúdru. Zastropení žúdra trámovým stropem, vchod do žúdra nízkými dřevěnými vrátky a na Vyškovsku výzdoba těrkováním nebo pod plastickou výzdobou prsty v hlíně zvanou „murl“ patří k jedinečným dokladům výtvarného díla v hlíně.

Na hliněném domě lze rovněž sledovat a dokumentovat výzdobné techniky uličních fasád s bohatým členěním, díla místních zedníků. Svědčí o tom jednoduché, avšak působivé články plastických štukových ornamentů na domech Vyškovska a Uherskohradišťska. Obnova těchto prvků v hliněné omítce je nenáročná a snadno aplikovatelná.

Kresba prsty v mokré hliněné omítce (těrkování – murl)

Zcela ojedinělou a lokálně omezenou technikou je výzdoba stěn hliněného domu prsty v mokré hliněné omítce. S tímto výtvarným projevem se setkáváme především na jižním Vyškovsku.

Obloukovité plastické motivy zasáhly téměř všechny stěny usedlosti, nejen obytný dům, jeho vnější a vnitřní stěny, ale také žudr, síň, hospodářské budovy, zvláště pak stodolu. Kromě oblouků vynášených prsty od spodní hrany stěny až po strop se v tomto území podařilo objevit další ornamentální výzdobu srdíčky, vlnovkami, rostlinnými motivy a datacemi.

Nositelkami původních ornamentů byly, jak se zdá, převážně ženy, v jejichž pracovní náplni byla kromě starosti o domácnost také péče o vzhled domu a všechno, co k němu příslušelo. S ohledem na lokality, v nichž se výzdoba technikou „murl“ vyskytuje a na historické skutečnosti, to jest, že původní obyvatelstvo muselo po druhé světové válce toto území opustit, nelze zcela bezpečně prokázat všechny okolnosti spojené s výzdobou těrkováním. Mnohé úvahy na toto téma jsou podporovány experimentálním přístupem současných obyvatel k obnově této mimořádně esteticky působivé výzdobné techniky.

Práce prsty nejspíše pouze pravé ruky se opírala o zkušenost po generace děděnou a prováděla se ve svrchní, tedy jemnější hliněné vrstvě omítky v době jejího zavadání. Různé rostlinné i figurální motivy, prováděné v mokré omítce svědčí o umělecké představivosti i motivaci.

Zpracovala PhDr. Věra Kovářů

«« předchozí část