Hliněné stavby, jejich rozšíření, konstrukce a technologie

Užívání hlíny jako stavebního materiálu je bezpochyby jevem značného stáří. Diluviální ložiska poddajné hlíny z bohatých nalezišť umožňovala snadnou těžbu a tvárné zpracování této výtečné suroviny. Hlína rovněž dovoluje kombinování s dalšími přírodními materiály, mezi nimiž dominuje dřevo z listnatým stromů i jehličnanů i proutí, kámen a v neposlední řadě sláma, či různé druhy travin.

V České republice, zvláště ve střední a jižní části Moravy, zaujímají hliněné stavby významné postavení co do jejich rozšíření a stáří, architektonických a výtvarných hodnot. Stejně významné jsou doklady hliněné architektury ve středoevropském kontextu, především u našich východních a jižních sousedů, to jest na Slovensku, Maďarsku, a dále na Ukrajině, v Rakousku ale také na území Německa. Proto považujeme za prioritní nejen zkoumat a evidovat lidové stavby vybudované z hlíny i jejich konstrukci ale také hledat cesty k jejich záchraně a rehabilitaci. Tento úkol nelze plnit bez znalosti tradičních technologických postupů a možnosti jejich praktického uplatnění v jedenadvacátém století. Na tomto poli se před námi otevírá významná cesta a cíl získat sumu zkušeností o rukodělných schopnostech tradiční práce s hlínou, jako stavebním materiálem a na základě dokumentace a poznání perspektiva nové výstavby z hlíny jako přírodního materiálu jedinečných ekologických vlastností. K tomuto účelu cíli přispívá mimo publikací s danou tématikou rovněž videofilm nazvaný Hliněný dům natočený profesionálním způsobem pod vedením Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici a Národního památkového ústavu územního pracoviště v Brně. Film je určený nejen pro potřebu stavebních firem a odborníků, ale také pro širokou obec zájemců, především však pro vlastníky hliněných domů.

Tradiční technologické postupy a jejich rozšíření

Hliněné zdivo tvořilo v minulosti podstatu při výstavbě celých zemědělských usedlostí, domu, chlévů, stájí, stodol, samostatných komor či sýpek, sušíren a dalších doplňujících staveb hospodářského dvora ještě na počátku a v průběhu prvních desítiletí dvacátého století. Doklady stavitební kultury i vesnice i domy z okrajových částí menších, ale také větších měst umožňují poznání postupů, jichž se užívalo k budování hliněných stěn. Je to jednak nabíjené zdivo, či zdivo hliněných válků, nejvíce jsou však rozšířeny hliněné cihly, vyráběné stavebníky či řemeslníky – cihláři pomocí dřevěné formy.

K nejstarším technologickým postupům patřilo dusání hlíny, či pěchování (pichovanica) a její tlučení v bedněném dřevěném šalování užívaném jako pohyblivá forma k postupné výstavbě stěn, do nichž se dodatečně vyřezávaly otvory pro okna a vstupní dveře. Leč také prosté nahazování hliněného zdiva bez bednění posloužilo k výstavbě obydlí.

Další, neméně starobylou technikou byla výstavba z hliněných válků oválného tvaru. Vytvářely se z hliněného materiálu s příměsí ječmenných plev a válely se ručně z dobře prohněteného nebo prošlapaného hliněného těsta. Bochníkově formované války se kladly diagonálně ve vrstvách, kladených proti sobě a prokládaly se v jednotlivých vrstvách povřísly uvázanými ze slámy. Technologický postup a výsledný vzhled připomíná antickou techniku „opus spicatum“.

Válkové zdivo, uváděné J. Kšírem jako relikt vesnických staveb na Přerovsku, J. Burianem v českých vsích Vyškovska a donedávna zachované ve zbytcích ohradního zdiva usedlostí na Prostějovsku výrazně trpí klimatickými podmínkami a jeho existence bez odborného zásahu je ohrožena. V polovině dvacátého století propadly zkáze válkové stodoly na Uherskohradišťsku. O původním rozšíření této techniky svědčí zápisy a doklady o stěnách kostelů v Horních Dubňanech a Domčicích na Znojemsku, odkud jsou známy i další relikty staveb z válků. Ojedinělé doklady tohoto způsobu práce s hlínou ve stavební kultuře Pomoraví vedly k přemístění a instalaci části válkového zdiva z ohrožené ohradní zídky do expozičního areálu lidových staveb ve vesnické památkové rezervaci v Rymicích.

Stavby z nepálených hliněných cihel „vepřovic“, „kotovic“, „kotů“, nebo „vepřáků“ patří k nejmladším, nej- rozšířenějším a dosud nejméně dotčeným objektům, pakliže nejsou vystaveny přímému působení deště, zatékání, či dalších povětrnostních vlivů. Jejich výroba a technologické postupy nejsou ve vesnickém prostředí zcela zapomenuty a dřevěné formy, užívané k jejich zhotovování, se ještě tu a tam najdou v rolnických domácnostech a jsou rovněž součástí muzejních sbírek. Do hliněné hmoty se přidávaly mimo plevy a drobně sekanou slámu rovněž prasečí štětiny, případně zbytky suchých rostlin nebo i materiály živočišného původu. Rozšíření zdiva z nepálených cihel je dosud zcela patrné v některých českých územích, především však můžeme sledovat výskyt hliněných domů na střední, jižní a východní Moravě, kde se nacházejí celé soubory domů z hliněného zdiva. Patří k nim obytné domy v řadové zástavbě na Strážnicku Podobně je tomu v Kunovicích, a do doby záplav v roce 1997 také ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Největší počet hliněných domů je však ve venkovském prostředí na Veselsku , v okolí Kroměříže a na Holešovsku a Zlínsku ale také na Brněnsku.Výraznou enklávu hliněného domu tvoří domy se žúdrem, nebo sýpkovým polopatrem na jižním Vyškovsku i na Prostějovsku v okolí Kroměříže a Otrokovic.

Hlína, jako nejdostupnější stavební materiál, sloužila rovněž k výstavbě vinohradnických staveb ve Veletinách, Vlčnově, Blatnici, Petrově, Čejkovicích, Šatově, Hnanicích, Šaldorfu, kde přímo v hlíně byly kopány sklepy a materiál takto získaný byl druhotně využíván. Hliněné cihly byly často užívány v kombinaci s kamenem a to při stavbě stodol, i komor. Při stavebně historickém průzkumu se prokázaly i jiné kombinace, na příklad výplně dřevěné konstrukce hrázdění (okolí Chebu a Mariánských lázní, Ústí nad Labem, Vlčnov).

S použitím hlíny jako stavebního materiálu jsou pevně spjaty další charakteristické rysy k nimž náleží forma střechy, nejčastěji valbová ale také sedlová s prkenným štítem, nebo starším typem štítu zhotoveného z vyplétaného proutí (vino- hradnické stavby v Mařaticích) a původně slaměná došková krytina, řidčeji krytina šindelová vyměněná později za krytinu z břidlice nebo z pálené tašky. Dalším obvyklým znakem v některých územích výskytu hliněného domu je portikus ve tvaru žúdra nebo sloupořadí ve dvoře. z proutí pletené oplocení dřevěné branky, hliněná nebo hliněno-vápenná malta nanášená pomocí rukou nebo hadrových pucek či později natahovaná příslušnými nástroji či stříkaná koštětem.

Je třeba rovněž zdůraznit estetickou stránku hliněných staveb, působení rukodělného díla, měkce modelovaná nároží, proláklé stěny, materiálem i jeho stárnutím mírně deformované okenní a dveřní otvory. Podle Václava Mencla je jsou tyto jevy způsobeny nepevně konturovanou hmotou stavby, ovlivněnou podstatou a možnostmi tvorby z hlíny.

Současný stav hliněných staveb, předpoklady jejich uchování

I když se hliněné stavby vyznačují řadou vynikajících vlastností, jakými je například pevnost stěn, suché klima, udržování konstantní teploty, odolnost proti nepřízni počasí a zdraví prospěšné podmínky, stává se jejich údržba, uplatnění a obnova v podmínkách území, na němž se vyskytují stále problematičtější. Většina hliněných staveb slouží k obytným účelům, k trvalému a sezónnímu bydlení, k hospodářské a výrobní činnosti. Značná část však trpí nedostatečnou údržbou, jejíž následky jsou neustálou hrozbou.

Badatelská činnost odborných pracovišť a zčásti také vysokého technického školství napřena na perspektivy záchrany těchto kulturních hodnot včetně vědecké dokumentace technologických postupů, které mohou být aplikovány na současné podmínky. Mezi jinými způsoby dokumentace má svoje místo také videofilm zachycující tradiční postupy výroby a uplatnění hliněného zdiva, jeho statické zajištění, údržbu a obnovu, včetně hliněných omítek a dalších řemeslných postupů, které tvořily podstatu uplatnění hlíny, jako ekologického materiálu využívaného lidstvem po tisíciletí na různých částech světa, především v Asii a Africe. Známé jsou relikty a archeologické nálezy z Mezopotámie, Egypta, Sýrie i současné, z hlíny vystavěné příbytky obyvatel na příklad v Afganistanu i na různých místech afrického kontinentu.

S potěšením lze konstatovat, že se rozvíjí zájem o výstavbu, v níž hlína hraje stěžejní roli pro svoje příznivé tepelné i jinak příznivé podmínky.

Zpracovala PhDr. Věra Kovářů

Pokračování »»